Zatímco ve Vídni se před padesáti lety začínali sjíždět do budovy státní opery v noblesním ohozu dámy a pánové ve fraku, do vyzdobené Vejrovny v oblíbené krumlovské hospodě U Dušků se toho letního dne slétli v různobarevných pumpkách Vejři, spolek krumlovských rozumbradových vtipálků, aby oslavili Den pohledu, nadhledu, rozhledu a ohledu. Kuba, přezdívaný Kubikula, poslal omluvenku, že má od svý starý zaracha. Přihnal se s ní jeho pes v obálce přišpendlené na obojku. Byl to kříženec křížence. Natáhl se na podlahu jak Lenin se syfilisem v mauzoleu. Občas si štěknul, když měl hlad nebo žízeň. Byl v cukuletu hostinským vždy ochotně obsloužen.
*
Úvodem se Vejři vyfotili s plným půllitrem v ruce i s tím čoklem. Obervejr poté okouknul vycpaninu pohledného vejra, jestli ji někdo i s poličkou nešlohnul. Byla tam a tvářila se vejrovsky moudře, jak má stále ve zvyku. Vedle ní spokojeně visel i vejrovský nápis Ctíme náš život po našem.Požádal hostinského, aby přestal vyme-
tat ze stropu pavučiny, jelikož začne řečnit. A vypnul rozhlas po drátě, ten při svém projevu nehodlá překřikovat. Pronesl řeč, jak má ve zvyku, vestoje, oběma rukama opřenýma mezi kloboukem o stůl. Zdůraznil, ať Vejři jsou stále hrdí na to, že se umí pořád chytře podrbat za uchem, v pravou chvíli se začít chechtat a na povel přestat.
*
Pak začala Vejrovská rozprava. Mudrlant Venouš z podzámčí, ovládaný planetou Venuší, vejrovsky vyklopil, co se mu v noci zdálo. Měl sen, že čepoval na Sahaře v oáze pivo a provozoval tam i půjčovnu velbloudů. Hostinský si to se zájmem vyslechl a přinesl mu na oplátku uleželé želé, co mu ze včerejška zbylo.
Poté se ujal slova Kecka, oblíbený povídálek, který si vydělává na obživu jako úředník. „Budu žvanit pomalu a hlasitě, aby mě bylo slyšet i z okna. Hodilo by se ho otevřít.“ Ještě se ale odebral pro inspiraci na záchod i omládnout tam. Pak ještě jednou, jelikož zapomněl to omládnutí spláchnout. Vejři jeho chování zohlednili. Když se natrvalo vrátil, utáhl si opasek, rozkecal se o svém sepětí s dělnickou třídou. Při kádrových prověrkách byl na tohle sepětí tázán. Odpověděl prý kádrovákům hrdě, že požívá den co den česnek a cibuli jako proletariát. A pěstuje si obojí s radostí na zahrádce. Předsedkyně komise, prsatá soudružka Máňa, oblíbená slibotechna a tlučhubna, jež se ochotně z vrátné stala kádrovačkou, uvedla na té prověrce, že Kecka nekecá. Obojí je z něj sakrametsky všude cítit. S ohledem na tohle zjištění bylo mu do posudku to sepětí s gramatickými chybami napsáno, takže Venca může dál úředničit jako kádrově spolehlivý a proletářsky nadaný. A žádá, aby jsme se soudružky usnesli nechat mu opravit v kamrlíku okno, nejde ani násilím otevřít a nemůže větrat. Doporučili jsme mu jít ale napřed do družebního JZD na bramborovou brigádu, aby si tu opravu zasloužil. Hrdinsky jim odpověděl, že by ho potěšilo, když si zabrigádníčí s ním. Hodilo by se založit k tomu účelu brigádu socialistické práce.
*
Do Vejrovny nečekaně zašmejdila Máňa, přezdivaná Rumová pralinka, oháknutá jen tak halabala. Zakřičela: „Čest práci, soudruzi!“ A napila se od jednoho Vejra nečekaně piva, které měl stát na stole. Pak žebrala cigaretu. Obervejr ji poučil, že když udělá čelem vzad a vypadne, dostane cigarety dvě. Kejvla na to a vrzla dveřmi. Pak se ale vrátila a žebrala ještě jednu do třetice. Hostinský ji za pomoci štěkajícího psa vyhnal a zamknul dveře.
*
Dalším, který se dal s vejrovským rozhledem do řečnění, byl Silvestr, oblíbený městský dlaždič, levák, potomek husitů, který má hlavu obtěžkanou vědomostmi. Leccos se při tom dláždění od lidí dozví a oni na oplátku od něho. Drbají, dokud je to baví a jme o čem. Na minulé Vejrovské ideologické konferenci slíbil, že příště už prozradí recept na nejlevnější, ale chutnou lidovou polévku. Teď důstojně povstal, rozhlédl se na všechny světové strany, taky na sošku vejra, který stále koukal zvědavě z police na stěně, pak začal pašácky povejrovsku klábosit: „Vydunďáte někde v sousedství pár krajíců chleba a necháte je rozmočit v kastrolu s vodou. Jestli kastrol nemáte, nebudete ho kvůli tomu kupovat, to by byla blbost. Vypůjčíte si ho od sousedů a při té příležitosti je požádáte o vodu do něj, že vám doma ani nekápne. Také se u nich vody dostatečně napijete, abyste zahnali žízeň až do zejtřka. Doma ponoříte do kastrolu nakrájený chleba, ochutíte to solí a pepřem a dáte na plotnu. Obojí si vyžebráte u socialisticky smýšlejících sousedů a kapitalisticky napakovaných. Můžete si potom popřát dobrou chuť. „Nejčkon by se hodil váš dlouhotrvající potlesk, zasloužil bych si ho, co říkáte,“ zamňoukal Silvestr. „Tleskáte tu jiným pitomostem, tak proč ne tý mojí.“
*
Ten se ale nekonal, protože pocestný Ferda, mouřenín a držgrešle začal škemrat, ať Silvestr má ohled a ten recept zopakuje, že by si ho pro jistotu načmárnul, aby něco nezapomněl. A prosí půjčit tužku a věnovat list papíru. Ale ne počmáranýho nebo toaletního. Nedošlo k tomu. Byl Obervejrem s půllitrem v pravé ruce napomenut, aby přestal krákorat, že kněz v kostele též dvakrát nekáže. Hodilo by se sejít se se Silvestrem někde u piva jindy a poslouchat ho vyprávět ten recept tak dlouho, až ho bude umět nazpaměť. A nechá se od něj přezkoušet. Může ho pak hravě po Krumlově vykecávat kdekomu.
„Toť škoda, že se toho nedočkal Švejk, toho by to zajímalo,“ dodal po chvilce ještě Obervejr vsedě a s půllitrem tentokrát v levé ruce. Pravou ruku měl zastrčenou v kapse zánovních pumpek, aby mu nepřekážela na stole.
*
Ještě se přihlásil Jarda, přezdívaný Nebozízek, aby vyřídil pozdrav od Bonifáce, co jezdíval po poutích, pral se tam s medvědem a vydělal si na nové kolo. A ve sportce záhy vyhrál čtyřicet korun. Koupil si za ně pumpičku. A taky záhy obojí prodal, ale peníze hned druhej den prohrál v kartách. Ale další den je zase vyhrál nazpátky. „To je opravdu borec, takoví lidé jsou nám zapotřebí,“ pochvalně pravil koumák Gusta. „Škoda, že tu nesedí s námi, moh by něco zacálovat,“ vyslovil se posmutněle. A svěřil se Vejrům, že už se třikrát plahočil k dobrkovickému potoku na ryby, ale nechytil nic. Jen jednou rýmu, ale ta stála za to. Nechápe proto, jak se naši předci mohli živit rybolovem. Metař Venca, dobrák od narození, se napil dvakrát piva, aby mu osvěžená hlava napověděla. Pak teprve Gustu ochotně ohledně rybaření poučil: „Tehdy byly chytřejší rybáři než ryby, krasavče. Teď za socialismu je to naopak.“ A zapil tu odpověď znova pivem. Gusta se hned opičil. Přidali se další.
*
„Chtělo by to nějaký dobrý frk, ten tu ještě dneska nezazněl,“ posteskl si Obervejr. „Tak já vám jeden povím, poslouchejte: Policajt zastaví na silnici auto, nakoukne dovnitř a povídá řidiči: „Dobrý den, soudruhu řidiči, dnes je den silniční bezpečnosti, asi o tom víte. A protože máte dobře zapnuté bezpečnostní pásy, jak vidím, mohl byste vyhrát tisíc korun. Co s nima pak provedete, pochlubte se?“ Řidič se ukecne: „Asi si už konečně udělám řidičák.“ A zatváří se jak jelimánek. Manželka sedící vedle něj zahlaholí: „Pane policajt, nevšímejte si ho, on blbě kecá, když je nacamranej.“ To probudilo spícího dědu na zadním sedadle: „Sakramente, já vám říkal, že s tím ukradeným autem daleko nedojedem. Kdy už budeme konečně v Rakousku?“ Policajt se usměje a praví: „Aby bylo jasno. Já sem falešnej policajt, tahle uniforma je kradená. Potřebuju, abyste mě odvezli domů. Už mám zpoždění. Žena má rodit.“ Řidič se usměje a odpoví: „Dobrá, nastupte si, pádíme tam. Aspoň tu čepici s odznakem byste mi moh na oplátku darovat, dělám si muzeum čmajznutin.“
*
Kominík Lojza z Vyšného, přezdívaný šmejčák, jemuž vypadaly vlasy a na oplátku narostlo břicho, po dopití piva povstal, rozkoukal se a měl dotaz, kdo je to vegetarián? Slyšel prej to slovo ráno v rádiu dvakrát. Venca z Plešivce mu naplacato vsedě odpověděl: „Hele, ty chytrej, to je přeci starý šumavský pojmenování hodně blbýho pytláka, zapiš si to za uši! A říkej to dál.“
*
Po této moudrosti se dostavil s velkým zpožděním harmonikář Matěj a Vejři si za jeho doprovodu radostně zapěli svou oblíbenou píseň Na tý louce zelený dovádí tam jeleni. Je tam s nima lesní panna od večera až do rána. A udělali při zpěvu hospodskou vlnu. Pak dopili na rozloučenou závěrečné pivo. Zaplatili a radostně se batolili tmou do svých oblíbených postelí. Venku foukal chvílemi takový protivítr, že někteří museli jít radši pozpátku. Nikdo nezabloudil. I ten pes trefil do své boudy. Jen Tonda, děvečka pro všechno v městských jatkách a příležitostní básník, který byl přespolní, měl strach courat se potmě domů. „Nebojím se tmy ani větru,“ pravil statečně, když vykouknul ze dveří, „nýbrž strašidel, co mívaj´ na pasece v noci u cesty k nám do vsi mecheche.“
Zůstal radši přenocovat ve Vejrovně pod stolem. Zakryl se ubrusem, aby ho neolizovaly hospodské mouchy. Vyčnívaly mu jen důkladně obnošené boty, jak vidno z kresby. Když se ráno probudil a zmerčil je chuděry, radoval se, že mu je nikdo v noci nešlohnul. Ani se samy nezuly a nevyšláply si to hajat domů do botníku. Usnuly tam spokojeně jako Tonda, jemuž se zdálo, že vyhrál v loterii. Co se zdálo jim? Nejspíš každé něco jiného nebo lautr nic. Bylo ale ráno hned na první pohled poznat, že poněkud zkrášlily. Možná mu je někdo pokradmo vyčistil, třeba olízaly hladové mouchy. Ale toho si Tonda nevšiml.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel, humorista
kresba: Miloslav Martenek, taky humorista