Po dobrém obědě se Karel chvíli natáhl na gauč, jak má ve zvyku, pak si přistřihnul koupelně před zrcadlem vousy, oblékl se do svátečního a připravil k odjezdu městským autobusem vyřídit si něco na sociálním úřadu ohledně důchodu. Od manželky Jarušky byl před odchodem poučen, že se nemá po tom jednání na sociálce nikde ve městě courat ani dlouze žvanit, když tam potká někoho známého. „Přijeď domů včas, máme dneska přece na pořadu podvečerní tělocvik,“ byla její závěrečná slova, když za ním zavírala dveře. Ještě mu z okna zamávala, když si to šinul po cestě k autobusové zastávce.
Jakmile Karel ze sociálky vypadl, usmyslel si okouknout to v obchoďáku, jak to vypadá se slevami. Už dlouho tam nebyl. Prošel se mezi regály a zaujala ho šikovná stojací lampička, hodila by se jim do obýváku. Je na ni sleva sto korun. Když se budeme dívat na televizi, necháme ji svítit, abychom na sebe viděli a nemuseli svítit lustrem. To je drahé. Rozhodl se ji koupit. Za tu stovku tu koupí borůvkový kompot, na nějž v tu chvíli dostal chuť. Jaruška si na něm taky doma pak pochutná A pochválí ho, jak dobře nakoupil.
Ale radoval se předčasně. U pokladny mu totiž pokladní namarkovala cenu té lampičky bez slevy. Ohradil se. A požádal ji, aby se tedy šla podívat na cenovku. „Ani náhodou, vážený pane, nikam se kvůli vám nepoženu, tady je moje pracoviště. Okukovat regály – za to nejsem placená,“ rázně z ní naštvaně vypadlo. „A vůbec: všechny ceny jsou naštosovány v pokladně.“
„Někdo tu holt musí bejt blbej, asi ta kasa,“ pravil Karel rozčileně a nespisovně na oplátku. „Do pekla s ní,“ přišlo mu ještě na jazyk. Dva Romové, on a ona, za ním stojící, měli respirátor přes obličej. Slušel jim. Dali Karlovi respirátorsky za pravdu. Ona první. On se přidal.
„Jste chlapíci,“ pochválil je za podporu. Pak se zeptal pokladní, kdo tím blbcem podle ní tedy je, když ne ta kasa. „Nemachrujte, dědo,“ pravila a mávla lajdácky rukou. Tak chtěl aspoň vědět, zda s tím lze něco vyvést, nebo že by třeba zavolal kvůli té stokoruně do novin, aby si to přišel nějaký zvědavý redaktůrek okouknout a napsat o tom humorný fejeton. To by čtenáře pobavilo. Na pokladní bylo náhle poznat, že přece jenom něco podnikne.
„Zdržujete mě i ostatní zákazníky,“ okřikla Karla a poslala ho do skladu za člověkem jménem Klikyhák. A kdyby byl někde v čudu, aby se obrátil rovnou na šéfa, ten ve své kanceláři většinou občas posedává. „A jestli bude zamčeno a uslyšíte tam do blba vyzvánět telefon, tak je někde v luftu. „Přijďte se sem zeptat jindy, třeba budete mít kliku,“ pokusila se Karla uchlácholit, aby měla od něho konečně pokoj.
Bezdomovec, kterého Karel před chvílí zahlédl vracet u automatu plno láhví od piva, nesl si teď v každé ruce jednu plnou. Vyzval Karla, aby nezdržoval, že má fofr. Potřebuje si v popelnicích vyšťourat lepší boty. Do těch šmajdavých škrpálů, co má na nohách, zatejká. A venku bude pršet. Karel mu poradil, aby tedy posečkal. „Tady jste, vy chytrej, pod střechou. Boty vám z popelnic do pršky neutečou. A možná do některé hodí někdo po tý pršce další. Budete mít z nich radost, vy chytrej. A zapijete to tím pivem, co vám překáží v rukách,“ ukončil proslov.
Lampičku i borůvkový kompot Karel pokladní s úsměvem vrátil. Dva z přihlížejících, kteří měli v nákupním vozíku stejné lampičky, učinilo totéž. Zůstal tam postávat občan vybavený kšiltovou čepicí, který chvíle čekání využil k tomu, že si zapnul příklopec a vysmrkal se. Po této důležité pracovní činnosti rázně požadoval, aby byl ihned připuštěn ke kase, už se mu protiví tady postávat kvůli jednomu kroužku na klíče. A ukázal ho na důkaz. Vypadal nově. Karel mu ochotně poradil, že je nesmysl si ho kupovat a pak používat, protože takový čin umožňuje ztratit klíče nebo mu je ukrást všechny najednou. Lepší je mít ty klíče jednotlivě po kapsách, v šose, některé i doma v šuplíku.
„Chápu, jste kabrňák, vyznáte se,“ pravil ten čepičář. Vrátil kroužek pokladní, že si to rozmyslel a už ho nechce – a cupital k východu. Venku začalo náhle poprchávat.
U dveří postály dvě postarší štramácké dámy, blondýna a zrzka. Blondýna zrovna vyndávala z kapes klíče a nasouvala je na kroužek, který si tu koupila. Čepičáře to zaujalo a zpovzdálí je nenápadně zvědavě okukoval. Z pavučiny na ně zíral i pavouk.
„Takhle se mi to zamlouvá, mít ty klíče pěkně pohromadě než je do blba hledat po kapsách, v kabelce a bůhví ještě kde,“ vyslovila moudře blondýna. „Dá se s klíči pak cinkat na fotbale, na demonstracích i jinde.“ Zrzka dodala, že si pamatuje, jak se s nimi cinkalo o sto šest v listopadu v osmdesátém devátém roce na náměstích. A dodala: „ jeden nikdy neví, kde a kdy bude chtít nebo zapotřebí cinkat. Je proto záhodno mít ty klíče po ruce.“ Pak odešla si ten kroužek na klíče koupit.
Protože venku pršelo a Karel neměl deštník, zůstal v obchoďáku chvíli postávat a jen okukovat lidi. Byla to nuda, nikdo známého, s nímž by promluvil, nezahlédl. Pouze jakýsi divný mladík mu nabízel ke koupi nějaké drogy pro důchodce – a že dává dneska slevu. „Nezájem,“ pravil Karel. Pak se tam raději ještě jednou prošel, aby ho někdo jiný taky neotravoval. Vzal to opačným směrem než předtím. Vyhledal ze zvědavosti ten regál s lampičkami, u nichž byla už kupodivu nová cenovka bez slevy. Udělali v regálu natotata cenový pořádek. Ale spíš by se hodilo, udělat ho v kase.
Když déšť ustal, vyšel ven. Spatřil v přístřeší pro nákupní vozíky toho bezdomovce sedět na dětském seslíčku. Radostně popíjel pivo. Na nohou měl slušivé polobotky. Karel mu je pochválil a zeptal se, jak k nim safraporte přišel. Prý se tu povalovaly v koutě, dozvěděl se. Bylo mu jich líto je tam chudinky nechat takhle napospas – a obul si je. Ty svoje dal napospas do toho kouta místo nich. Zkrátka kus za kus.
Romové nasedli do svého kašlavého fára a odfrčeli. Karel taky, ale opačným směrem městským busem. Když z něj vystoupil, zamířil do své oblíbené hospůdky.
Býval s hostinským příbuzný přes psy. Rád do ní občas zajde doplnit si vzdělání. Je v ní dovoleno bavit se u toho velkého stolu, kde rád sedává, o politice až po třetím pivu. Na to je hostinský dbalý. Do té doby žvaní chlapi o počasí, fotbalu, o ženských a všelijakých koninách. Nehádají se, ani si nenadávají do blbců. Nepamatuje, že by tam došlo k nějaké rvačce. Naopak, bývá tam při té jejich debatě vždycky veselo.
Usedl na jedinou volnou židli, ale rozviklanou. Zrovna, když z ní málem spadnul, začali žvanit o umělcích. To ho zajímalo. Do debaty se v tu ránu vestoje zapojil také hostinský. Karel chvíli nečinně ale pozorně poslouchal, pak prohlásil, že umělci jsou lidi jako my, ale málokdo ví, že nesnáší čistý vzduch, denní světlo a mléčnou stravu. Dostalo se mu za to potlesku a malého ruma, ani nevěděl od koho, aby mu poděkokoval. Ale nepátral po tom. Zvednul krovky a vydal se k domovu.
Doma jej manželka Jaruška přivítala s činkami v rukou a přiměla skákat přes švihadlo. „Jsem, má milá, vyhládlý, něco bych napřed pojedl,“ vyslovil zkroušeně. „Tys měl, Karlíku, zpoždění, večeře má taky. Neboj, po tělocviku se jí dočkáš, už ji ohřívám v troubě.“ Pochvaloval si pak ty šunkofleky, byly ňamňam.
Poté se mu Jaruška svěřila, že v té nové velkoprodejně smíšeného zboží, co je tu za rohem, ve slevě koupila odpoledne hezkou stojací lampičku. „Tu slevu jsem tam, Karlíku, ale hned utratila za borůvkový kompot, na nějž jsem dostala chuť. Ty ho taky rád. Neboj, zbylo pro tebe. Je ve špajzu. Pak mu přinesla ukázat tu lampičku, zapla do zásuvky a rozsvítila ji. „Dobře jsi, ženuško, udělala,“ pochválil ji a políbil na čelo. Nechal v tajnosti, co vyváděl v obchoďáku. Radostně pak v posteli oba usínali.
Autor: Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel – humorista
Kresba: Miloslav Martenek