Vzájemná korespondence mezi českokrumlovským spisovatelem Janem VANĚČKEM a kronikářem Černá v Pošumaví ing. Františkem ZÁHOROU začala prostřednitvím Českokrumlovského deníku v roce 2008.
Tehdy napsal pan Jan Vaněček článek o českokrumlovských permonících, o zjevení skřítka jistému akademickému malíři a o možném propojení cest permoníků po magistrále z Českého Krumlova do oblasti Černé v Pošumaví. Tímto článkem vyzval kronikáře obce pana Františka Záhoru o vyjádření a popsání situace kolem výskytu permoníků v jeho obci.
Celkově jsme spolu během dalších let řešili tímto způsobem 12 různých zajímavostí. Jedním z nich byla i otázka kolem krumlovského „paraplíčka“, která vyšla v Deníku v únoru 2016.
Předkládám zde tedy mou otázku na něho a jeho tehdejší odpověď. K ní bych doplnil pouze fakt, že pan Vaněček, vzhledem ke své původní profesi, měl rovněž podíl na pohyblivých schodech od Špičáku. Jejich pohyb přes elektrický pohon byl totiž jeho dílem, jakožto projektanta.
Bylo jedno Paraplíčko aneb prosba na pana Vaněčka
Popsat jedinečné krásy Českého Krumlova na několika řádcích je skutečně nelehký úkol, nehledě na to, že by to bylo vlastně nošením dříví do lesa. Proto se soustředím pouze na malý výřez z celkové škály památek tohoto města. Když uslyšíte slovo paraplíčko, napadne vás možná film Pěnička a paraplíčko nebo pohádka Krtek a paraplíčko,j á mám však v tomto případě na mysli „památku“, stavební objekt Paraplíčko. Přiznám se, že nevím, zda ještě tato vyhlídková stavba nad silniční serpentinou stojí, ale párkrát za těch více než padesát let, co je Český Krumlov mým okresním městem, jsem tam byl. Ale bylo to již dost dávno, neboť jsem se tam dostal po pohyblivých schodech a ty již dnes jsou kdoví kde. Nechodil jsem tudy ani k vlaku, ani třeba nakupovat, cílem býval převážně hotel Vyšehrad. Mívávali jsme tam školení agronomů, byl to vyhlášený hotel, vždy plno hostů a nádherný výhled na město.
Vrátím se však k Paraplíčku. To dnes v Krumlově opět najdeme na staré baště v nejvyšším místě nově zbudované Horské zahrady na zámku a výhled na panorama města je skvělý.
Jenomže Paraplíčko a pohyblivé schody od kina k němu, mě stále pronásledují. Jak to s jejich koncem vlastně bylo. Dozvěděl jsem se, že původní hřibovitý přístřešek nazvaný „Parapluie“(viz obrázek) postavil prý stavitel železnice Schön pro svou ženu Karolinu. O „vyhlídce Pod paraplíčkem“ se zmiňuje i Ladislav Stehlík ve své Zemi zamyšlené. Žádné další údaje jsem nezjistil.
Proto bych rád požádal českokrumlovského spisovatele a hudebníka pana Jana Vaněčka, s kterým si již několik let občas o některých záhadách touto formou vyprávíme. Nakonec bydlí ve čtvrti Vyšehrad, určitě chodil do hotelu na pívo a určitě jel i po pohyblivých schodech. A ke všemu je rodákem a město zná dokonale. Děkuji mu tímto za odpověď.
František Záhora, Černá v Pošumaví
……
Začnu nejdřív paraplíčky…
Vážený pane Záhoro, začnu nejdříve paraplíčky. Těch bývalo v minulosti v Krumlově k vidění hodně. Nosívaly je dámy a slečinky, když se špacírovaly Latránem či promenádily na náměstí i v městském parku. Paraplíčka je chránila proti sluníčku – a měly je i pro parádu. Stala se módním doplňkem jejich garderoby při různých společenských radovánkách. Krumlovačky bývaly parádnice s vytříbeným vkusem, vyzvěděl jsem. Vždyť tady sídlila šlechta, která cestovala a věděla, co ve světě frčí. Bylo tedy po kom se opičit. Teď je jiná doba. Dnes byste paraplíčko ve výzbroji paní a dívek už nenašel. Jen deštník. Občas jsou paraplíčka k vidění u některých ženštin na maškarním bále, v divadelním představení nebo při retroslavnostech jako součást dobového kostýmu.
Ale to jsem odbočil do jiné opery. Když se počátkem 90.let 19.století stavělo v Krumlově nádraží a pokládaly koleje, stavitel inženýr Schön, který tomu velel, nechal zbudovat pro svou velectěnou ženušku u Vyšehradu, kde se poblíž „vlévá“ pěší serpentina do silnice, paraplíčko. Proč tak pan stavitel učinil? Uvádí se, že proto, jelikož mu tam paní choť jménem Karolína nosila oběd, tak aby měl kde u toho posedět, pěkně pod střechou a dopřát si při tom nádherný výhled na město. Tolik ho to místo zaujalo a chutnalo mu tam. Taky jsem zaslechl jinou zvěst, že jídlo nebylo tím důvodem. Sličná paní Karolína mu prý chodívala naproti, když se vracel z práce a tam na něj čekala. On jí na oplátku a z lásky na tom místě postavil to paraplíčko, aby si měla kde odpočinout po té pěší túře serpentinou, schovat se kdyby začalo pršet, nebo před sluncem. Byl to věru galantní manželíček, když jsme u těch zdrobnělin. Ta druhá zvěst zní romantičtěji, co vy na to?
Původně tam visela pamětní tabulka, ale po roce 1948 byla odstraněna. Paraplíčko časem zchátralo, své vykonali i vandalové. Asi před šesti lety bylo renovováno. A stalo se posléze, že někdo ukradl měděné oplechování věžičky. Dokonce dvakrát. Tak to chodí i v Krumlově. Krade se i tady. A ještě něco. V územním plánu se lze dočíst, že výhled z paraplíčka na panorama města patří mezi chráněné pohledové směry. Je tedy nutno dbát, aby stromy tomu výhledu nebránily. A taky mne napadá, že když přišla kdysi na zastupitelstvi řeč na opravu kamenné zídky pod paraplíčkem a tehdejší tajemník městského úřadu dostal za úkol zajistit opravu, zeptal se, kdeže to je? Tak „dobře“ znal město a byl za tu znalost placen. Omluvou mu bylo, že nebyl místní, což ale lze u funkce tajemníka městského úřadu považovat, dle mého, za závadu.
Pak je v Krumlově ještě jedno paraplíčko, bývalá zámecká bašta. To rovněž zmiňujete. Je součástí horské zahrady zámku, která se stává další prohlídkovou trasou. Stavba pochází z roku 1819 a existuje domněnka, že kdysi bylo na tomto místě také obranné postavení pro kanóny. Je to patrová budova, chybí v ní dodělat zvedací mechanismus. Až to bude komplet hotové, dám vám vědět a můžeme to spolu zajít okouknout. Pak zajdeme na pivo a dáme o tom řeč.
Když se plánovala výstavba pražského metra, dostala Transporta Chrudim za úkol vyrobit pro ně pojízdné schody. Jejich prototyp se rozhodl tento výrobce vyzkoušet v Českém Krumlově na serpentině vedoucí od Špičáku k Vyšehradu. Bylo to počátkem sedmdesátých let minulého století. Okresní stavební podnik provedl pro istalaci schodů terénní úpravy, podpěrné betonové patky, strojovnu, nástupní vodorovnou plochu a výstupní cestu. Dodnes je to tam k vidění. Podle mého měly ty schody délku tak asi padesát metrů. Ale neměřil jsem je tenkrát.
Starší lidé a maminky s kočárky si pojízdné schodiště pochvalovali. Ušetřilo jim z poloviny cesty nohy a maminkám i námahu. I pánové, kteří chodili z města na pivo do hotelu Vyšehrad, nedali na tyhle schody dopustit. Stála tam obsluha, která hlídala bezpečnost provozu. Když měl hlídač padla, schody to taky zabalily. Někdy i kvůli poruše. Nebyly zastřešené, pršelo na ně, padalo listí a v zimě sněžilo. Asi po čtyřech letech je to přestalo bavit, zůstaly tam chvíli na obdiv jen jako atrakce, výrostkové se na nich klouzali po zábradlí, já jednou zkusmo taky, pak zmizely. Do metra asi ne.
Když teď procházím serpentinou, je mi kolikrát líto subtilních Asiatek, jak tudy táhnou nahoru kufry na kolečkách k nádraží. Možná v budoucnu se pojízdné schody na serpentinu vrátí. Přimlouval bych se za to, i za to, aby měly střechu. Mohly by se stát součástí městské hromadné dopravy.
Jan Vaněček, Český Krumlov