Úvodem:
Letos je tomu již 55 let, kdy armády Varšavské smlouvy v čele se sovětskou okupovaly naší republiku, tedy i naše město. Připomeňme si některé skutečnosti z té doby.
První dějství – invaze
Uvádí se, že tuto invazi provedlo 6300 tanků a počet vojáků se zpočátku odhadoval dvě stě tisíc, později až pět set tisíc. Lidé se z rádia dozvídali, jak tato okupační akce probíhá a nechtělo se jim věřit, co se stalo. Vždyť Sovětský svaz nám byl dáván za vzor, byl prezentován jako náš nejlepší a nejvěrnější přítel v duchu hesla se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. A najednou se z něj stal agresor. Představitelé pražského jara byli internování v Moskvě. Teprve po osobním zákroku prezidenta Svobody se mohli vrátit domů.
V Českém Krumlově Rada města toho srpnového dne rozhodla, aby v případě příchodu okupačních vojsk byli jejich velitelé požádáni vykázat se svolením naší vlády, že se mohou zdržovat na našem území. V opačném případě budou vyzváni, aby město opustili. Lidé si v obavách začali vytvářet zásoby potravin. Po objížďkové silnici projela kolona sovětských a bulharských vozidel ve směru na Větřní, Kaplici a Kájov.
Druhé dějství – na náměstí
Kolem třetí hodiny ranní 22. srpna přijelo na krumlovské náměstí bulharské vojenské nákladní vozidlo a pět sovětských aut. Odjely Kájovskou a Švermovou ulicí z centra ven.
Rada okresního národního výboru i města vyzvala zásobovací organizace odmítnout okupantům veškerou materiální pomoc. Aby se jim ztížila orientace na silnicích, byly odstraňovány směrovky a ve městě tabulky s názvy ulic a úřadů. Od 12 do 13 hodin probíhala generální stávka v celé republice. Ve městě zvonily zvony.
Odpoledne, asi ve tři hodiny, zastavil na krumlovském náměstí obrněný transportér, z něhož vystoupil sovětský major se dvěma samopalníky. Obhlíželi situaci, došli do Radniční ulice a pak odjeli. Kvečeru přijelo na náměstí šest tanků a dvě vojenská vozidla. Svými děly a kulomety zaujaly výhružné postavení. Měly bílé okupační pruhy. V budově státní banky, na níž mířila hlaveň tanku, zaměstnanci narychlo odnášeli peníze a zlatý poklad (zlaté dary republice) do sklepa ukrýt vše do trezoru. Několik shromážděných občanů na náměstí mohlo svým neopatrným jednáním zkomplikovat situaci, uvádí se v městské kronice.
Třetí dějství – na radnici
Do budovy radnice vešel sovětský podplukovník v doprovodu majora. Přibližme si, jak probíhal dialog mezi předsedou MěNV Janem Voráčkem, který je oba chladně přijal, a podplukovníkem.
Voráček: „Žádám, abyste mi předložili pověření naší vlády, které by zdůvodnilo pobyt vaší jednotky ve městě.“
Podplukovník: „Náš příjezd do Československé republiky byl vyžádán vládou a ústředním výborem vaší komunistické strany.“
Voráček: „Odmítám toto vysvětlení jako smyšlené, distancuji se od něj a nepokládám přítomnost sovětských vojáků v našem městě za potřebnou. Ať vaše jednotka opustí náměstí a město! Pokud to nevíte, vaše vrchní velení vydalo rozkaz, aby se jednotky neusazovaly uvnitř měst a zásobovaly se z vlastních zdrojů.“
Podplukovník: „Prověřím si u nadřízeného jak se v Českém Krumlově zachovat.“
Voráček: „Žádám vás ještě, abyste nechal odvolat hlídku pěti ozbrojených vojáků před radnicí!“
To se pak s určitým váháním stalo. Při rozloučení na radnici si obě strany nepodaly ruku.
Pak podplukovník odjel. Asi ve 23 hodin se vrátil od nadřízeného a rozhodl, že město jednotka opustí. Na náměstí přijely jejich cisterny doplnit do tanků a vozidel naftu.
Čtvrté dějství – ve městě
Po Krumlově se objevily plakáty, nápisy a hesla vyzývající okupanty k odchodu. Například Jdi domů, Ivane. Takový nápis v azbuce se zachoval na zdi pod autobusovým nádražím. Jeden místní občan vyvěsil na paneláku na Špičáku naopak sovětskou vlajku na uvítanou. Tak vysoko, aby se nedala strhnout. Lidé se zdobili trikolórami a černými smutečními páskami. Naslouchali rozhlasovým zprávám a s obavami očekávali věci příští. Mezi dvanáctou a třináctou hodinou v pátek 23. srpna probíhala opět generální stávka. Bylo slyšet sirény a zvony.
Odpoledne přijeli na náměstí v obrněném vozidle dva důstojníci z minulého dne a žádali na radnici, aby jim přidělila v budově dvě místnosti, což předseda MěNV Voráček odmítl. Došlo zde málem k incidentu. Podnapilý občan chtěl napadnout jednoho vojáka, ale bylo mu v tom občany zabráněno, aby se nestalo nejhorší. Sovětští vojáci nařídili odstranit stolek v podloubí před radnicí, byly na něm podpisové archy žádající neutralitu naší republiky.
Páté dějství – V Černé Pošumaví, u Lipna a v Horní Plané
Do Černé v Pošumaví přijely dva sovětské tanky a projely obcí. Pamětník uvádí v kronice, že se lidé báli, protože kanóny měly namířené do oken. Střelba se však ozvala, až když vojáci projížděli za Černou kolem pastvin, kde se pásl dobytek v ohradníku. Ten asi neznali, protože po něm stříleli. Pak pokračovaly v cestě do Dolní Vltavice. Tam začali být vojáci zmatení, měli staré mapy, v nichž nebyla zakreslena přehrada Lipno. Byli v koncích, nevěděli, kde jsou, proto raději odjeli. Uvádí se podle některých svědků, že několik lidí na ně výhružně mávalo a ukazovali, ať jedou pryč, jiní se snažili s nimi navázat rozhovor. Vojáci v tancích byli z neruských republik, měli šikmé oči a při snaze dát se s nimi do řeči hned hrozivě namířili samopal. Bylo tedy lepší si jich nevšímat.
Do Horní Plané vstoupila vojska Varšavské smlouvy ve čtvrtek 22.8. 1968 po třetí hodině odpolední. V Černé v Pošumaví začali vydávat místní noviny Ostříž, aby přispěly k rychlé informovanosti občanů.
Šesté dějství – Televizní vysílač na Kleti
Tento vysílač šířil v té době ilegální vysílání Československé televize (ČST).
Jak se uvádí v knize Kleť hora milovná (autor Jiří Bárta), 23. srpna přijel na vysílač štáb ČST, kameraman a redaktoři, např. Oldřich Tosek a Vladimír Železný, pozdější ředitel TV Nova. Vojáci čsl. armády zajistili polním telefonem spojení s kasárnami v Českém Krumlově, aby byl vysílač informován o pohybu okupačních vojsk. Jejich snahu vyjet nahoru k vysílači znemožnili pracovníci státních lesů. Na přístupových cestách, například od parkoviště pod lanovkou, porazili několik stromů a cestu zatarasili. Stejně tak to učinili pracovníci vysílače na horním úseku silnice od Českého Krumlova.
Redaktoři přivezli s sebou filmový materiál o prvních dnech okupace v Praze i ostatních místech republiky. Po odvysílání byly v zalepené plechové schránce vhozeny do septiku, aby se nedostaly do rukou okupantů. Na základě telefonického upozornění z kasáren, že vysílač je kdesi od Nové Vsi u Brloha zaměřen dělostřelectvem, bylo nařízeno ukončit zcela vysílání. Zaměstnanci nechtěli, aby se opakoval osud vysílače Krašov v západních Čechách, který byl okupanty rozstřílen. A tak z neděle 25. srpna na pondělí 26. srpna ve 3. hodiny ráno a po provedení řady úmyslných poruch, aby vysílač nemohl být zneužit, jej všichni opustili.
Sedmé dějství – následující dny v Českém Krumlově
Ve městě bylo rušno, odstraňovaly se další tabulky a názvy ulic. Odpoledne 24. srpna přijelo ke kasárnům několik okupačních vozidel a během noci se v okolí kasáren, na Píhlu a dalších místech usídlilo asi 70 sovětských tanků. Dalšího dne se na radnici dostavila sovětská delegace a žádala o poskytnutí ubytovacích prostor. Neuspěla.
V neděli 25. srpna jednal sovětský velitel s vedoucím tajemníkem okresního výboru KSČ v Českém Krumlově Ing. Adolfem Chrtem. Předložil mu tyto požadavky: Odstranit hesla a nápisy, převzít kontrolu nad telekomunikačními prostředky a zajisti místnost pro vojenský štáb. Tyto požadavky byly odmítnuty.
Bylo vydáno upozornění rodičům, aby děti nehledávaly styk s cizími a nenavazovaly styk s cizími vojáky. Učte je důstojnosti a národní hrdosti, psalo se v okresních novinách Jiskra 26.8. 1968. Zmíněno bylo i to, že na několika místech okresu nabízeli okupační vojáci pomoc při sklizni obilí a brambor. Zemědělci však takovou pomoc odmítli.
Osmé dějství – maminka
Mojí mamince bylo tenkrát v roce 1968 51 let. Byla to starostlivá, pracovitá a odvážná žena. Rád na ni vzpomínám. Pocházela ze selského, ničeho a nikoho se nebála, ani býka ve stáji. Přivydělávala si jako uklizečka kanceláří okresního výboru Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP), které se nacházely v Českém Krumlově pod náměstím směrem Na louži. V srpnových dnech toho roku tajemník i úřednice přestali do kanceláře chodit, měli asi strach, aby se jim něco nestalo. Maminka tam ale zašla zalít kytky, utřít prach a vyvětrat. Jednoho dne po okupaci zjistila, že někdo tu v noci rozbil kamenem okno, které vedlo na ulici. Zametla sklo a okno odnesla Na louži ke sklenáři. Zasklené je pak hned nasadila zpátky, aby tam někdo v noci nevlezl. Dalšího dne nalezla to okno znovu rozbité. A opět je nechala zasklít. Doma nám vše vyprávěla a dodala, že kdyby toho darebáka, co tam kamenem rozbíjí okno, chytla, tak by od ní dostal za vyučenou. Že se nestydí, darebák je to. A vrazila by mu do ruky koště a lopatku, aby tam po sobě uklidil a nechal okno za své zasklít.
Deváté dějství – V Boleticích
Útvar sovětských vojáků se usídlil posléze v Boleticích a zůstal zde až do roku 1991. Jejich velitelé bydleli v paneláku, vojáci v samostatné ubikaci. Pobývalo jich tady asi šedesát, ale ten počet se měnil. Byli to spojaři. Měli dva velitele. První rotě m.j. velel Pasčenko, hlavní velení měli v Bohdanči u Pardubic, druhé rotě Kotov, který své nadřízené měl až v Berlíně. U boletického rybníku stály jejich rádiovozy, v nichž se prováděly údajně (?) odposlechy a navazovala potřebná spojení. Rušičku tam neměli. Kolem vozů byla stálá hlídka a vstup zakázán.
Někteří vojáci tu i jinde šmelili se zbožím, např. s ruskými fotoaparáty, hodinkami, tranzistoráky, vodkou i kožešinami. Podíleli se na devastaci opuštěného boletického kostela svatého Mikuláše. Na stěnách byly k vidění nápisy v azbuce. Napříkla jména některých sovětských hokejistů, kteří v roce 1978 vyhráli mistrovství světa. Utkvělo mi v paměti jméno Malcev. Slyšel jsem vyprávět, že v zimě polili podlahu vodou, nechali ji zmrznout a hráli tam hokej. Pravdou je však i to, že devastaci spustili již předtím českoslovenští vojáci, kteří měli v Boleticích od roku 1947 posádku. Velkým dílem k tomu svými nájezdy přispěli různí zlatokopové, kteří v letech 1970 až 1980 rozkopali tři oltáře. Nyní je kostel již opraven a pořádají se v něm koncerty.
Desáté dějství – normalizace
Na dubnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1969 byl vedoucím tajemníkem zvolen Gustav Husák a posléze i prezidentem republiky (1975). Nastalo období tak zvané normalizace, probíhaly rozsáhlé kádrové čistky – hlavně v KSČ, z republiky emigrovalo sto tisíc občanů.
V Českém Krumlově došlo k výměně předsedy MěNV Jana Voráčka. Odejit byl i tajemník úřadu Josef Malý. V roce 1971 bylo zakázáno konat další Slavnosti pětilisté růže.
V kádrových dotaznících se zavedla rubrika, kde musel dotyčný uvést, zda souhlasil či nesouhlasil se vstupem spojeneckých vojsk v srpnu 1968.
Sovětská armáda zůstala na území Československa v počtu 75 tisíc vojáků a téměř 40 tisíc tu bylo jejich rodinných příslušníků. Ostatní útvary z okupačních armád Varšavské smlouvy v říjnu 1968 naše území opustily. Tento další pobyt sovětských vojáků zde byl uváděn jako dočasný. Za jednotku dočasnosti bylo lidmi v nadsázce považováno úsloví Na věčné časy.
Pamatuji na anekdotu z té doby: Dežo sedí na stromě a kouká do dáli. Jde kolem policajt a ptá se ho, co tam blbne, aby slezl. Dežo mu odpoví, že nemůže, musí tam zůstat, protože sleduje odchod sovětských vojsk. Policajt ho pochválí, že si našel konečně stálou práci.
Platilo to až do roku 1991, kdy je Kocáb z naší republiky vykvartýroval. Pak teprve Dežo ze stromu slezl.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel
Kresba: Miloslav Martenek