Měl jsem tenkrát jako na potvoru zrovna v létě velkou starost. Snad se mi ji do podzimu podaří vyřešit, utěšoval jsem se. To bych rád. Tou starostí byl pravidelný rovnoramenný sedmnáctiúhelník. Už od Velkého třesku, ke kterému došlo před 18 miliardami let, ho nikdo z lidstva nedokázal sestrojit. Až na jednoho koumáka. Jmenoval se Gauss a byl to Němec. Tomu se to povedlo. Takový to byl borec – a napsal o tom knihu. Na pomníku svého hrobu si tento sedmnáctiúhelník nechal vytesat. Já jsem tu knihu sháněl v knihovně, ale marně. Knihovnice si mne nejprve prohlédla, naštěstí jsem byl čistě oblečen, učesán, okoukla zblízka i mé boty. Po této kontrole mého vzhledu teprve zauvažovala a rozhodla se promluvit. Zeptala se, na co mi to bude dobré, což jsem jí dokázal po svém logicky vysvětlit. Uvěřila tomu. Pravila, že na gymplu se učili jen o Gaussově množině čísel, ale o sedmnáctiúhelníku nepadlo ani slovo. Ani při doučování. A žádnou takovou knihu nemají. Raději jsem odkráčel, abych nezdržoval. Bylo poznat, že jsem ji tím udělal radost. Sobě ale ne.
Nicméně neúspěch v knihovně mne neodradil. Pátral jsem dál. Dozvěděl jsem se z druhé ruky, že také českokrumlovští Vejři vedli na tohle téma kdysi ve Vejrovně hospody U Dušků disputaci. Tak je to zaujalo. Bohužel nebyl z té jejich učené rozpravy pořízen zvukový záznam ani písemný zápis, natož natočen krátký film nebo aspoň televizní šot. „Trvala ta rozprava přes pět piv pro každého, dohromady to dalo sud,“ vymáčkl se Vejr Pankrác Častuška, který byl té disputaci tenkrát přítomen a vyslovil prý jako slávista také několik moudrých i zbytečných slov. Nic z toho si ale už nepamatuje, jen těch pět piv, co s chutí vypil. Chtěl si dát ještě šesté, ale na to už neměl. Poté dodal, abych mu dal s nějakým sedmnáctiúhelníkem pokoj, že má teď jiné starosti. Pořídil si masožravou rostlinu a vsadil se, že z ní udělá do roka a do dne vegetáriánku. A začíná se mu to kupodivu dařit. Rostlina už odvážně odhání mouchy.
Co se týče hrobu pana Gausse, dočetl jsem se, že má na hrobním pomníku kdesi v Německu ten sedmnáctiúhelník vytesán. To mě zaujalo a rozhodl se jet ho hledat. Pustili mě tenkrát jen do Východního Německa. Tam jsem ten hrob poptával všude možně, ale nikdo o něm nevěděl. V srdci mě od tohoto neúspěšného počínání záblo. Ale k něčemu to bylo přece jenom dobré. Nabyl jsem jistotu, že je tedy ten hrob v Západním Německu. Tam by mě tenkrát nepustili.
Nebudu se doprošovat, raději si seženu tu knížku tady v domovině, někde přece musí být k mání, rozhodl jsem se toho prvního jarního večera v posteli, než na mě přišlo spaní. Zavolal jsem svému příteli. který vykonával jako bývalý architekt v důchodu zvoníka v jedné jihočeské vesnici. A poprosil ho, aby, až odzvoní poledne, se zkusil poptat v tamní místní lidové knihovně, pověstné velkým výběrem knih z dob dávno minulých, jestli by ji náhodou neměli. Čekal jsem od něj každým dnem odpověď nebo rovnou tu knížku. Listonošce jsem už byl svými dotazy, zda nemá pro mne balíček, protivný. A začala se mi vyhýbat.
Čes běžel – a nic. Dovoluji se proto obrátit na krumlovské občanstvo, jestli třeba nemá někdo tuhle knihu ve své knihovně nebo v truhle na půdě. Koupil bych ji od něj. Vynaložil bych za ní třeba i své důchodcovské úspory. Platit budu hotově v korunách.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel
Kresba: Miloslav Martenek