V minulosti v korunách stromů barokní zámecké zahrady hrávali skrytí knížecí muzikanti, na rybníčku se konaly benátské noci. V roce 1768, kdy zámek i zahrada patřily již Schwarzenbergům, zazářilo tady 2600 lampiónů a noční radovánky provázel velkolepý ohňostroj na počest sňatku panstva.
Když v roce 1947 ředitel tehdejšího Jihočeského národního divadla (tak se tenkrát skutečně jmenovalo) Karel Konstantin s výtvarníkem Joanem Brehmsem přemýšleli, jak ještě lépe i jinak uspokojit požadavky diváků mimo tradiční divadelní prostory, nalezli takové zajímavé místo v této zámecké zahradě v Českém Krumlově.
Již 14. června toho roku zde mohli v létě v prostoru před Bellarií diváci spatřit Shakespearům Večer tříkrálový. O rok později byla na programu další známá Shakespearova hra Sen noci svatojánské, tentokrát ale na kaskádové fontáně a schodech. Joan Brehms na to zavzpomínal: „To byla jedna z oněch zvlášť požehnaných nocí, kdy sama příroda rozpoutala všechna svá kouzla. Létaly svatojánské mušky a v oparu táhnoucích mlžných cárů tančily lesní víly a skřítkové v měsíčním svitu své podivné reje. Všichni byli opojeni a odnášeli si velký zážitek, na který se nezapomíná.“ Tak byla založena tradice Jihočeských divadelních festivalů v Českém Krumlově.
Od roku 1954 se divadelní festival s dvouletou přestávkou konal pak už pravidelně. Nový ředitel Jihočeského divadla Otto Haas se rozhodl v roce 1958 pokračovat v této tradici v ještě mnohem širším rozsahu. Divadelní scénograf Joan Brehms vymyslel v zámecké zahradě otáčivé hlediště a snažil se co nejvíce využít přírodní scenérie této barokní zahrady. Za hlavní výtvarný prostředek považoval světlo. Reflektory umě skryté na stromech vytvářejí působivé prostředí v jednotlivých situacích hry. Snažil se naplnit myšlenku, že umění může být i atraktivní a pokusil se změnit konvence kukátkového hlediště kamenného divadla.
Před Bellarií byla postavena malá točna pro asi šedesát diváků. Brehms uskutečnil tak nejdůležitější krok od tradičního divadelnictví k novému dynamickému vztahu, v němž se divák ocitá v centru dění jakoby okem filmové kamery. Vzniklo divadlo bez rampy, bez portálu, bez opony. Pohyb hlediště umožňoval vidět dění v novém úhlu. Otevřely se tak dosud neznámé možnosti: od detailu až k posunutí scén do dálky, v níž se člověk pojí s velikostí a krásou přírody, nebem i zemí.
Od rok později bylo podobné přírodní divadlo postaveno ve finském Tampere. V Čechách je jedno menší otáčko, už 40 let v Týně nad Vltavou.
Původní malá krumlovská točna byla otáčena ručně (jako student jsem tam taky chodil točit, abych si přivydělal). Tím představením, které bylo v roce 1958 před ní prvně uvedeno, byla Weisenbornova Ztracená tvář, volná parafráze románu Viktora Huga Muž, který se směje. Hlavní postavu kočovného herce vytvořil Karel Hlušička.
Co řekl o otáčku režisér Jiří Menzel, který patřil ke spolupracovníkům této přírodní divadelní scény: „Poslední rekonstrukce hlediště, v letech 1989-93 se příliš nepovedla. Vypadá to jako něco z jiného světa, Podobný objekt ve Finsku je obložen dřevem a nepůsobí tak rušivě, což je podle provozovatelů českokrumlovského hlediště možným vyřešením sporu s památkáři. Uvádí se, že od roku 1994 do roku 2000 bylo před točnou uvedeno 281 činoherních, operních a baletních představení pro 163 tisíc diváků.“
Pohonem už byl elektromotor – a kovová kola, která byla hlučná, nahradila gumová. Joan Brehms tenkrát prý poněkud nostalgicky pronesl větu: „ Ešte tu musím zaridiť té hajzle.“ K tomu ale dodnes nedošlo.
Nejúspěšnější inscenací na otáčku té doby byl Shakespearův Sen noci svatojánské v režii Jiřího Menzela, který tam byl 26. července 2000 uveden už posté. A on patřil k obhájcům názoru, že přes sporný vzhled a umístění objektu by mělo otáčivé hlediště sloužit jako divadelní scéna i po roce 2002. Pravil a psáno je: „Krumlovská představení mají zvláštní atmosféru. Na točnu chodí i lidé, kteří jsou tam v létě na dovolené a běžně do divadla nechodí. A já jsem vždycky rád, když lidé přijdou do divadla.“
V současné době má točna 644 sedadel. V loňském roce navštívilo představení více než padesát tisíc diváků. Kulturní událostí se stala inscenace Händelova oratoria Mesiáš pojatá jako velkolepá barokní slavnost, která oživila celou zahradu a vrátila jí její původní ráz a smysl.
Záznam této inscenace pořídí letos v srpnu. Česká televize.
Ve své knize s názvem Můj s operou aneb Inge Švandová vypráví, jsem dal této známé operní režisérce prostor, aby vyjádřila svůj postoj k existenci otáčivého hlediště před Bellarií v zámecké zahradě, kde inscenovala řadu operních představení, z nichž velké proslulosti se dostalo opeře Jiřího Pauera Zuzana Vojířová (1965), v níž právě Bellarie a park jsou výraznou a atraktivní scénografickou kulisou. Sám autor se po jejím zhlednutí vyjádřil, že toto jeho dílo sem bezpochyby patří. Inge Švandová mi tenkrát (2012) na téma otáčka řekla:
„Delší dobu se vedou spory o existenci otáčivého hlediště a divadla v prostoru zámecké zahrady. Chápu obavy památkářů, ale sleduji provoz parku už přes padesát let. Nepamatuji, že by se projednával nějaký závažný incident, který by způsobili diváci nebo účinkují při představeních. Dnes je zámecká zahrada s točnou stále živá a slouží k radosti lidí, přináší jim hluboké zážitky a přispívá k šíření zájmu o naši zemi a kulturu. Za úvahu stojí nikoliv existence točny, ale její velikost, která se mi zdá po poslední úpravě trochu předimenzovaná. Rozhodně zajímavé by bylo zapuštění hlediště do země. Je to nepochybně nákladné řešení, ale za úvahu by stálo.
Unikátnost tohoto přírodního divadla netvoří jen „kolotoč“ s diváky, ale právě překrásné prostředí parku před Bellarií. Vzpomínám na zakladatele otáčivého hlediště, výtvarníka a mého spolupracovníka Joana Brehmse. Jednou řekl: „Kdyby se lidé chtěli jen povozit, tak ať jedou někam na pouť. Ale tady by měli hlavně vidět, co krásy uměli vybudovat naši předkové.“ Proto pokládám přemístění točny jinam za zneuctění původního záměru a za její degradaci na pouhý „kolotoč“, který se dá převážet komkoliv, od vsi ke vsi. Možná přijde za padesát či šedesát let někdo, kdo pak bude s velkou slávou a za drahé peníze obnovovat otáčivé hlediště před Bellarií. Toho ať se město vyvaruje.“
Jako autor té knihy si dovoluji dodat, že inscenace před otáčkem, ať činoherní nebo operní, jsou pro diváky atraktivní a nezapomenutelnou podívanou. Město tím získalo na své proslulosti. Multiplikační efekt představoval před inflací ročně částku dvacet miliónů korun, což nebylo zanedbatelným finančním přínosem zejména pro místní podnikatele.
Troufám si jako rodilý Krumlovák říci: „Nechme otáčko na pokoji. Příští rok mu bude 66 let a je stále čiperné, repertoárově nápadité a divácky přitažlivé. Požádám pana Martenka, ať převeze na trakaři raději něco jiného. V Krumlově by se našlo k přemístění leccos. Ale o tom jindy.“
Jan Vaněček
českokrumlovský spisovatel
kresba: Miloslav Martenek