Stále přibývá těch spoluobčanů, kteří žijí v obavách, co je kromě počasí čeká zítra. Zda nedostanou v práci vyhazov, aby je někdo na ulici neokradl či nezmlátil, bojí se také nemoci, neboť i za zdraví se musí platit. Do lékárny se chodí pro mnohé léky s peněženkou kvůli doplatku. Mohou však obdivovat bezdomovce, o nichž jsme dříve neměli ani tuchy, jak jim to jde vesele od ruky, když prohledávají popelnici či kontejner, co by se jim hodilo nebo dalo ve sběrnách zpeněžit, aby bylo na čůčo.
Místo obilí „pěstujeme“ na polích a lukách elektrovoltaické elektrárny, stavíme na orné půdě obří supermarkety a jiná peněženková lákadla dnešní doby. Naši předkové z venkova, kteří kdysi na těchto gruntech makali, aby jim daly obživu, kdyby mohli vstát z hrobu, tak by za to někoho nafackovali. Přestává tady být zemský ráj na pohled, jak se zpívá v hymně. Josef Kajetán Tyl by se divil.
Místo na procházku městem nebo do přírody chodí mnozí do těchto obchodnických lákadel, aby si tam prohlédli zejména to, co k životu nepotřebují. Zatímco za socialismu jsme prožívali muka a naštvanost z toho, že v regálech nemají, co bychom k životu nutně potřebovali, dnes prožíváme jiná muka: muka volby, že tam toho mají tolik, takže nevíme, co si vybrat. Stresuje nás, kolik to ale stojí, a zjistíme, že na to nemáme, jedině si u lichvářů vypůjčit. A nenosíme-li s sebou anglický nebo německý slovník a lupu, je často problém rozpoznat, co to v té krabici vlastně sídlí, jestli je to k jídlu pro lidi, pro psy, kočky, nebo to vystraší zloděje. Také míváme v hlavě muka z toho, jestli by se to nedalo koupit laciněji v jiném supermarketu. Čilé důchodce je možno spatřit pobíhat s letáky v ruce od obchoďáku k obchoďáku. Posléze třeba zjistí, že klamy patří do reklamy.
Taková je dnešní doba, plná spěchu, pochybností, povídaček politiků a byrokracii. Televize tím nervuje diváky den co den. Krmí nás takovými informacemi, že máme zajištěnou pravidelnou porci pesimismu, beznaděje a vymývání mozku. Dozvídáme se o korupci, kdo co ukradl nebo koho okradl, který lump stát podvedl, a jak na Ukrajině řinčí zbraně. To lidi vystraší. Slabší povahy raději v tu chvíli televizi vypínají a jdou si zahrát raději Člověče, nezlob se. Pak ty hrůzy vystřídají na obrazovce další hrůzy, stupidní seriály a normálnímu člověk mozek urážející přihlouplé komedie, či takové, u nichž hloubka umění se dá odvodit od délky nudy. Hlavně něčí smrt, neštěstí a smůla se stává zdrojem televizní zábavy. A dívá-li se někdo na více takových „uměleckých děl“ každý den, plete se mu děj natolik, že se posléze stává chtě nechtě pomatencem a realita života je mu šumafuk. Já se se na televizi občas podívám, ale nezapínám ji.
A v tomto podivném světě musí každý z nás hledat a nalézat své místo, přátele a stylizovat si takový modus vivendi, aby úplně nezblbnul. Vyplatí se věřit jen polovině z toho, co slyším. Ale které? Bohužel dost Čechů věří ponejvíce drbům, pomluvám a co jedna paní povídala. O tom ten současný život tak nějak je. A napadá mne na závěr jedna Wericha moudrost: „Umění žít spočívá v tom vědět, kdy se na to máš raději vy….kašlat.“
Jan Vaněček
kresba Miloslav Martenek