logo-krum-new

Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.

Vzpomínka na Františka a Dagmar Vaněčkovy

Když  zavítali  z Prahy do Českého Krumlova a navštívili nás,   tak  pan František oslovoval mého otce strýčku. Byli příbuzní.  Byl to člověk vtipný a veselý. Narodil se v Holubově  na 1. máje v roce 1923. Krátce pracoval v redakci Jihočeské pravdy a v šedesátých létech minulého století  po přestěhování s rodinou do Prahy se stal  redaktorem Rudého práva. Po sovětské okupaci v roce 1969  dostal vyhazoval, protože se odmítl zúčastnit kádrovacích prověrek. Nastoupil pak jako hlídač na pražských parkovištích, dělník v různých skladištích, posléze dělal jako mnozí další oportunisté topiče. Psal fejetony do samizdatu. Jeho Sto bodů (Stokrát se bojí) bylo přeloženo do mnoha jazyků. S manželkou Dagmar podepsali mezi prvními Chartu 77.
V knize Všivá doba – Z deníku chartisty o tom napsal: „Jako bouře, jako smršť, ženou se na hlavy signatářů Charty 77 útoky z novin, rádia i televize. Samozřejmě pod komandem policie. Kdo mohl čekat, že tak nevinný text Charty přivede mocipány na pokraj šílenství… Je dobře, že jsme oba se ženou mezi těmi, kteří to vyvolali. (I když se nám asi povede zle).“ Nemýlil se.
Deník chartisty vyšel poprvé v roce 1988 pod názvem Stalo se v kraji zvykem v nakladatelství Sixty-Eight Publishers Zdeny a Josefa Škvoreckých v Torontu, třetí doplněnou verzi vydal docent Zdeněk Susa ve svém nakladatelství ve Středoklukách již s názvem Všivá doba.
V roce 1980 po mnoha výsleších, šikanách, věznění v celách předběžného zadržení následovali s manželkou dcery, dvojčata,   a odstěhovali se za nimi do Vídně. Obě byly povoláním zdravotní sestry a  učinily tak  po domovní prohlídce, při níž se jim estébáci hrabali v jejich osobní korespondenci, denících, prádle a v dalších soukromých věcech. Považovaly to za neodpustitelnou urážku. Bylo jim dvacet let, když jednotlivě složitými cestami přes Jugoslávii emigrovaly do Rakouska.
O průběhu svého a manželčina vystěhování  František Vaněček napsal: „Dostali jsme úřední papír, ve kterém stojí psáno, že prý jsme oba bez státní příslušnosti a na území Československé socialistické republiky jsme se zdržovali přechodně. Myslí si, že když nejdříve děti, a pak i nás po nesčetných výhrůžkách vystrkali za hranice, budou mít od nás pokoj. Tak to se pletou!
Ve Vídni redigoval sborník informací a komentářů, který se tajnými cestami šířil do Československa.   Po roce 1989 žili spolu střídavě ve Vídni, v Praze a ve Vyšném u Nových Hradů, kde si koupili chalupu- Pan František  zemřel před 21 lety, 27. června 1999  ve Vídni.
Byl poznamenán místem svého narození a dětství – Holubovem. Dospělý věk prožil ponejvíce v Praze. Známostí a přátel tam měl na desítky, například  Jaroslava Seiferta a jeho dcery, Jiřího  Lederera, Otku  Bednářovou, Františka a Rivy Krieglovy, Jiřího Hájka, manžele Tominovy, Vlastu Chramostovou a další.
Manželka Dagmar, novinářka a spisovatelka, spolupracovala v exilu  s  Ivanem Medkem v Hlasu Ameriky, vysílaným z Vídně,  a s  českou  redakcí Rádia Svobodná Evropa. V přátelskou vztahu byla s manželkou Karla Kryla.  Po úmrtí manžela  bydlela   v Českých Budějovicích a nadále psala pro dvouměsíčník Listy, který  založil  v Římě v roce 1971 Jiří Pelikán,  a  do Vídeňských  svobodných listů, i pro jiná tištěná média.  Já jsem pak začal psát do nich také.   Byly jsme spolu v častém  kontaktu  a vzájemně si vyměňovali texty ke zkouknutí před uveřejněním. Vydala   knihu (2012)  s názvem Od Islandu po Madeiru, v níž  popisuje  své cestovatelské posedlosti, ponejvíce preferovala  mořské  krajiny.  Jsou v ni  také  zajímavá pojednání  o kontaktech jak  z let exilu, tak i po listopadu 1989.   V roce 2014 se přestěhovala do Třeboně, tam ve svém bytečku  před pěti lety 2. května 2015 ve věku osmdesát dva let zemřela. S úctou na ni vzpomínám.
Jan Vaněček
Českokrumlovský spisovatel

About Post Author