logo-krum-new

Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.

Blue Moon

(Májová swingová romance)
Jan Vaněček
*
Prolog
Krumlovský spisovatel a rodák   Jan Vaněček napsal povídku o konci druhé světové války v Českém Krumlově s názvem Blue Moon (Modrý měsíc). Je to známá swingová skladba z roku 1934. Jejími autory jsou Richard Rodgers (hudba) a Lorenz Hart (slova).   A co je inspirovalo? Možná  to,  že se tak pojmenovává druhý úplněk v  kalendářním měsíci, což se nestává často a málo se o tom i ví.  
*
Kukačka vykoukla z kuchyňských hodin, pětkrát zakukala naplno, šesté kuku ale odflákla a rychle zase zalezla. Dvířka za sebou nezavřela.
„Potvora líná, štve mě,  že dneska zrovna  takhle blbne,“ komentoval to se vší vervou  Karel, když si   navlékal kalhoty. „Já jí protáhnu perka, až se vrátím. Ta bude koukat. Jestli si myslí, děvenka, že bude takhle oslavovat konec války, tak to se mejlí!“
„Zklidni se, raději mi pověz, kam se  teď chystáš, před chvíli jsi přišel a hned zase odcházíš. Ještě se ti něco stane, může se někde střílet, jsou slyšet děla, brzy bude večer, zůstaň doma!“ napomenula Karla rázně matka a dala najevo, aby to vzal vážně. „Kolem  silnice u Chvalšinského potoka se prý utábořila spousta Němců. Utíkají z vnitrozemí před Rusy. Bojí se jich. Bůhví, co se tu může semlít, mám o tebe strach, jsi můj jediný syn, nikoho jiného nemám, nikam, prosím tě, nechoď,“ dodala s obavou v hlasu.
„Ale mami, neboj. Do Krumlova mají dorazit  Američani, jsem na ně zvědavej. Ještě nikdy jsem neviděl živýho černocha, možná mezi nimi nějakej bude. Tak to jdu okouknout na náměstí, co se tam děje.“ A začal si nazouvat boty.
„Sousedka ale říkala, že sem přijedou Rusové.“
„To není pravda, matinko. Byla přece stanovena demarkační linie a Krumlov spadá do americké zóny. K nám přijedou amíci, to si piš. Na gymplu si o tom kluci povídali. Takže ahoj, už musím jít, bude tam možná i někdo z kapely. Mluvili jsme o tom na zkoušce, že se na městským rynku sejdeme, až to osvobození vypukne. U toho my swingaři nesmíme chybět! Opatruj se.“
„Ty taky. Ale počkej ještě, Karle! Taky říkala, že se mají vyvěšovat bílý vlajky, tak jsem připravila tohle prostěradlo, nebo by byl  lepší bílej ubrus…“
„Bílá prostěradla a ubrusy ať laskavě vyvěšujou místo hakenkrajců Němci, těch je plnej Krumlov. Tak ať se snaží.  Jsme přece Češi, jen hrstka nás tady za války zůstala; před nikým nemusíme kapitulovat. My tuhle pitomou válku nezpunktovali, ani neprohráli.  Tak se, prosím, podle toho chovej a nešaškuj s prostěradlem! A vůbec, promiň. máti,  mám  fofr.
Podívala se na něj přísně a dala ruce v bok, jak mívala ve zvyku: „No, no! Seš najednou nějak moc chytrej. Zapni si radši pořádně příklopec, ať se těm Američanům líbíš a neděláš Čechům ostudu,“ poradila mu na rozloučenou a šla natáhnout kukačku, aby jí nedošel dech úplně jako Němcům v týhle válce.
*
Karel vyběhl z domu na ulici a rozhlédl se. Řezník od naproti právě narychlo vyndával z výkladu bustu Hitlera a jeho žena tam postavila místo ní vepřovou hlavu. „Tak to bude lepší, Róza,“ pravil na to spokojeně řezník krumlovskou němčinou a porovnal hlavě uši. Na sklo  výkladu ještě přišpendlili nápis: Welcome USA. Na domech už visely bílé vlajky, prostěradla, ubrusy, bílé povlaky na peřiny a polštáře. Ulice města  zbělaly.  Na náměstí, kam právě vcházel, bylo skoro pusto a prázdno. Jen pár zvědavců se tam dostavilo. Zahlédl Evu, procházela kolem kašny rychlým krokem a nevšímala si ničeho. Měla naspěch. Nesla si v podpaží desky s notami. Asi byla na hodině klavíru, napadlo ho a chtěl se za ní rozběhnout. Vtom se ale ozval známý signál: začátek skladby Blue Moon,  znělka jejich swingové kapely. Karel se hned otočil a uviděl Seppa. Byl opřený o sloup v podloubí a pohvizdoval si vesele dál. Hrál v kapele na saxofon.
Po tátovi byl Sepp Němec, po matce Čech. Uměl  dobře i česky  a děda ho naučil anglicky.  Karel se s ním znal od malička, byl tak trochu  šprýmař. Nedávno prohlásil ve třídě, že Hitler by mohl tuhle válku vyhrát už jen jedině, kdyby si fofrem nechal narůst většího kníra, než má Stalin.

„Už jedou!“ vykřikl kdosi a způsobil tím rozruch. Sotva vozidla zastavila, vystoupili z džípu tři američtí důstojníci  a odebrali se na radnici. U podloubí, kousek od Seppa, stál německý strážník s manželkou. Když Američané procházeli kolem nich, postavil se do pozoru a předpisově zasalutoval. Důstojníci pozdrav opětovali, jeden z nich se dokonce zastavil a věnoval strážníkově paní čokoládu. Uklonila se a uctivě poděkovala. Sotva však odešli, hodila čokoládu na zem a vzteky ji rozšlapala.
„Ta je ale parádně blbá,“ pravil na to Sepp. „Víš co, pojď radši pokecat s tím černochem, co sedí na tanku a kouří.“ A vydal se nebojácně k němu. Karel váhal, pohledem hledal Evu. Nikde ji ale nezahlédl. Šel pak  taky k tanku.
„Hello, friend! How are you?“ zdravil zrovna Sepp černocha a dal se s ním do řeči. Byl  to sympaťák a radoval se, že je konec války a brzy se už vrátí zpátky domů ke svý mámě do Texasu. 
„Jsou tu prý jenom na skok, formálně převzít správu města a hned zase odfrčí. Teprve zítra sem přijede jejich vojenský oddíl, který zde zůstane,“ dozvěděl se od něj a přeložil to Karlovi.   Potom se černoch zeptal, kde se tady hraje džez.
„Just here, please,“ reagoval Sepp a na důkaz vyndal z kapsy malou foukací harmoniku a začal swingovat Blue Moon. Karel k tomu rytmicky tleskal. Černochovi se to zalíbilo, zahodil cigaretu, vyplivl žvýkačku a začal zpívat tuhle známou Rodgersovu melodii.
Blue Moon
(Modrý měsíc)
You saw me standing alone
(Viděla jsi mne stojícího samotného)
Without a dream in my heart
(bez snu ve svém  srdci)
Without a love on my own….
(bez své vlastní lásky …..)

*
„Mohl bych, prosím, mluvit s Evou?“
„Slečna není ještě doma, je na večerní procházce se psem,“ dozvěděl se Karel od služky, když zazvonil u branky vilky, kde Eva bydlela. Byla Němka, výborná klavíristka. Rád poslouchal, když hrála Beethovenovu skladbu Pro Elišku. Jednou přišla na zkoušku jejich kapely, sedla ke klavíru a zahrála parádně Ježkův Buggati step. Všichni z toho byli paf, že i swing má ve svém repertoáru. Otec, důstojník wehrmachtu, nedávno zahynul na frontě. Zůstala ve vile jen s matkou a babičkou. Karel se posadil na zídku plotu a zahleděl  na oblohu plnou hvězd, jimž vévodil Měsíc.
Bylo pondělí, nastala noc ze sedmého na osmého května 1945. Májový větřík hladí květy stromů a několik včel ještě pilně pracuje v přesčase. Večer jako každý jiný, přesto však zvláštní. První po sedmi letech zase mírový. Symboly jara doplnily znovu i symboly lidskosti. Všechno je v tu chvíli jiné, krásnější a radostnější.
Na konci ulice se pojednou ozval štěkot psa. Karel ho poznává, seskočí  ze zídky a schválně se schová  za roh kamenného sloupku. Jakmile Ben přiběhl, ukáže  se mu a pohladí  ho. Chvíli se spolu škádlí. Když přišla Eva, oba se zklidni.
„Jsem ráda, že tě vidím, Karle. Měla jsem strach, co je s tebou?“
„Zahlédl jsem tě na náměstí, ale nějak ses rychle ztratila. Bylo mi po tobě smutno, tak jsem tady…“  
Bere ji ji za ruku a pohlédne do očí. Stiskne mu ji, vzápětí uvolní,  odemyká branku a pouští Bena  do zahrady.
„Musím ti říci něco velice důležitého, Karle.“
„Napřed ale pusu, Evičko, prosím, moc prosím,“ žadoní  a nastaví jako pokaždé ústa a zavírá oči.
Usměje  se a pohladí ho. Pak rázem zesmutní: „Budeme se stěhovat pryč. Matka tady nechce zůstat. Jsme Němky, bojí se, co s námi bude po válce. Má bratra v Salcburku, tam se zatím usídlíme. Na zítra objednala auto, všechno už máme přichystané, dopoledne odjíždíme.“
Znovu ji bere za ruku. „Ale proč, proč byste tady nemohly zůstat… Teď, když je konečně mír?“
Eva sklopí  hlavu, pak pohlédne  k obloze.
„Evičko, hodně tě miluji, moc a moc…“
Nastalo ticho, takové, které umí stvořit jen milenci.
„Já tebe taky mám ráda, Karle,“ vrací  se Eva pohledem k němu a pokračuje.
„Víš, velmi  bych si přála zůstat tady a být s tebou, věř mi, ale nejde to. Promiň mi to; chápu matku a podřídím se. Je to má povinnost. Jsem její dcera. Ty bys svou matku určitě taky jako její syn neopustil… A mám k tobě velkou prosbu. Splníš mi ji?“
Na chvíli se Karel zamyslí, políbí  ji na čelo, pak beze slov pokývá hlavou.
„Díky. Seš hodnej a mám tě za to ještě víc ráda… Prosím, nechoď sem zítra, až budeme odjíždět. Moc tě o to prosím… Víš, udělal bys mi to ještě těžší, než to je. A sobě možná taky. Přeji ti, abys dobře odmaturoval i to, abyste mohli hrát s kapelou v kavárně swing, jak sis vždycky přál. Ne někde jen potají jako dosud za okupace.“ Zahledí se na ni s  pocitem síly lásky provázený smutkem.
„Určitě se spolu shledáme, Karlíku. Zdálo se mi o tom, a proto věřím, že se tak stane. Ty tomu taky věř…  Budu na tebe vzpomínat, můj milovaný, a přivolám si tě…“ Pak se k němu přitulila. V protějším domě pootevřeli okno, rozsvítili lustr a zapnuli rádio. Hráli v něm právě Blue Moon.
*
Epilog
Na náměstí do  Krumlova, v němž žilo v té době z velké většiny německé obyvatelstvo, přijel v pondělí  7. května 1945 v půl osmé večer džíp se třemi americkými důstojníky a střední tank s osádkou šesti mužů, z nichž dva byli černoši. Ve městě byly vyvěšovány bílé prapory. Důstojníci se odebrali na radnici, kde dlouho jednali s německým  starostou dr. Schönbaurem. Následujícího dne Američané město obsadili. Krumlovští Němci vyměnili bílé kapitulační vlajky za americké. Prvním velitelem americké posádky byl kapitán J. H. Doherty, posléze ho nahradil plukovník Roy Hagerty. K odchodu Američanů z města  došlo po slavnostní vojenské přehlídce na náměstí 25. listopadu 1945. Plukovníku Hagertymu bylo uděleno čestné občanství. Koncem roku 1945 měl Český Krumlov, tak už se jmenoval,  čtyři tisíce obyvatel.
Ilustrační kresba Marcela Drhovská, studentka SUPŠ  sv. Anežky

 

About Post Author