Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.

V krizi se projeví síla a efektivnost státu při eliminaci krizových jevů

Text, který se týká současného stavu výkonu státní správy v období krize, která tady ještě nebyla, zaslal redakci Krumlováků občan Českého Krumlova a například také jeho bývalý starosta JUDr. František Mikeš: „Možná bych měl dodat, že jsem byl přednostou okresního úřadu od jejich vzniku až do ukončení jejich činnosti, jedno volební období jsem byl starostou okresního města, a čtyři roky jsem strávil v Poslanecké sněmovně jako spolupracovník nezařazeného poslance. Docela dobře umím tedy porovnat činnost v obou pozicích např. při povodních, při epidemii ptačí nčbo prasečí chřipky, či při blokádě rakouské hranice, a také jak je politiky nahlíženo na současný systém. Mohu tedy posoudit řízení státní správy z pozice státního úředníka, a poté i z pozice voleného starosty (i když teorie praví, že státní správu vykonávají ORP v pravomoci tajemníka úřadu).“

……….

V roce 2002 rezignoval český stát na jednotný výkon státní správy pro celé území státu. V současné krizi, způsobené pandemií „koronaviru“, se ukazuje, jak komplikovaná je realizace právních norem a exekutivních rozhodnutí v systému, kde jednotlivé exekutivní orgány netvoří jeden systém završený vládou.
V tak zvaném spojeném modelu lokální státní správy a samosprávy se zřetelně projevuje, kdo patří k vládnoucí koalici, kdo je v opozici a kdo, třeba jako pardubický hejtman, jde svou vlastní cestou k nějakému příštímu všeobecnému hlasování. Představitelé tohoto modelu rozhodují určitě s odpovědností k zákonům, ale také s přihlédnutím k tomu, jak to může prospět či neprospět jim, nebo politickému subjektu, který reprezentují. Takto postavená státní správa postrádá jednotnou a nedělitelnou odpovědnost vůči ústřednímu orgánu státní správy, který za její výkon a následky odpovídá Parlamentu ČR, a kde platí princip odvolatelnosti.
Hejtmani či starostové jsou ze svých pozic neodvolatelní, a za svou činnosti odpovídají jenom svým voličům. To pro některé může být zásadním motivem pro jejich rozhodování. V rámci samosprávy je to princip. V rámci státní správy je to zvláštnost!
Zejména média umí tento nejednotný systém dobře využívat, a vědomě či nevědomky vytváří ve společnosti neklid, a také nedůvěru. I k věcem obecně prospěšným. Hejtman kraje prohlásí, že mu vláda nemá co poroučet, na veřejných vystoupeních ředitelů nemocnic, když sdělují pro média, co od nich mohou pacienti očekávat se pozná, zda je jejich zřizovatelem subjekt patřící k vládní koalici nebo k opozici. V tomto případě je to naštěstí jen politikum, které se ve vlastní činnosti zdravotnických zařízení nikterak neprojevuje. Tam opravdu platí jednotný systém odpovědné profesionální péče, kde pacient je vším.
Právě v krizi se projeví síla a efektivnost státu při eliminaci krizových jevů, a odstraňování jejich následků. Děje se tak vydáváním obecně závazných norem, a jejich důsledným vymáháním. Jenom tak se dá následně vyvodit odpovědnost těch, kdo rozhodují a řídí.
V českém modelu státní správy je ale víc prostoru pro vytváření ad hoc politických komisí k vyšetřování různých dějů ve státní správě, aniž se kdy k něčemu dopracují. To je ale daň za to, že stát není uzpůsoben k jednotnému výkonu státní správy „svými“ orgány státní správy.