Psal se rok 1961. Jurij Gagarin se stal první člověkem ve vesmíru. V NDR byla zahájena stavba Berlínské zdi rozdělující město na východní a západní zónu. Paní Olze Simonové (*1930) z jihočeského Husince, učitelce na základní škole v Prachaticích, se tenkrát změnil život. Byla nadšenou čtenářkou knih Agathy Christie, oblíbila si její napínavé detektivní příběhy vysílané na pokračování v rozhlasu po drátě, kterým naslouchaly tisíce lidí. Jako první zařadila do své knihovny román Vražda o třech dějstvích. Pak dostala nápad: Co zkusit poslat paní spisovatelce dopis a vyznat v něm svůj obdiv. Ale jak a kde získat na ni adresu? Dodala si odvahy: „Nu což, Angličané jsou gentlemani, takže těžko odmítnou, když je požádám o pomoc. Napsala jsem na britské velvyslanectví v Praze supliku a netrpělivě očekávala odpověď. Povedlo se. Kromě spisovatelčiny adresy mi poslali z ambasády i dárek, její knihu Kočka mezi holuby,“ uvedla paní Simonová v rozhovoru s redaktorkou Deníku (2010).
První psaní, které do Anglie poslala, mělo osm stránek. Uvedla v něm něco o sobě a omlouvala svou nedokonalou angličtinu. Byla napjatá, jaká bude odezva. „Přece obyčejná učitelka z Prachatic a taková anglická lady, to nejde k sobě,“ nedělala si proto velké iluze. Avšak ve skrytu duše doufala, že to dobře dopadne.
„Drahá paní Simonová, poslala jste mi okouzlující dopis, který mne moc potěšil,“ odpověděla spisovatelka. „Vaše angličtina se mi zdá obdivuhodná. Zajímalo mne všechno, co píšete.
Zkusme chvilku přerušit vyprávění paní Simonové a zapátrejme, co je o Agathě Christie známo i co o sobě uvedla. Patří mezi uznávané a oblíbené prozaiky po celém světě.
Agatha Mary Clarissa Christie Mallowanová, za svobodna Millerová, (nar. 15. 9. 1890, zemřela 12. 1. 1976)
V rodném domě s názvem Ashfield, ve městě Torquay (jižní Anglie), Agatha Christie vyrůstala v typické viktoriánské rodině, kde platilo, že tatínek má vždycky pravdu a je Hlavou rodiny. Měla starší sourozence: sestru Madge a bratra Montyho. Základní vzdělání získala od rodičů a od guvernantky. Výuky aritmetiky se ujal otec. Zemřel, když jí bylo jedenáct let.
Jevila se jako zvídavá, čilá a sportovně nadaná dívenka. Hrála tenis, golf, plavala, jezdila na kolečkových bruslích a dováděla s obručí. Hodně četla a stejně jako sestra Madge si oblíbila Sherlocka Holmese. Začala vymýšlet krátké povídky a bavila se tím. První, s názvem Dům krásy, napsala, aby se nenudila, když se zotavovala po chřipce. Pod rozmanitými pseudonymy, které ji právě napadly, je posílala do různých časopisů, ale vracely se z redakcí nazpět. Každý začátek je těžký, uvědomila si a nevzdávala to. Pokusila se také napsat román s názvem Sníh na poušti.
Maminka požádala známého autora, který bydlel v sousedství, o recenzi a radu. Pochválil dialogy a doporučil vypustit veškeré moralizování. „Snaž se, Agatho, poskytnout svým postavám možnost, aby mluvily samy za sebe, přestaň jim napovídat. A šetři zápletkami!“
V šestnácti letech v doprovodu matky odjela do Paříže studovat hudbu. Byla talentovaná klavíristka a zpěvačka. Ostýchavost i slabší hlas jí bránily vystupovat na veřejnosti. Zdokonalila si tam však francouzštinu.
Čas běžel a přihodilo se, že se zasnoubila, ale k sňatku nedošlo. Manželem se jí pak stal Archibald Christie, armádní pilot. Svatbu měli v roce 1914. Po pěti letech se jim narodila dcera Rosalind.
V období I. světové války pracovala v rodném městě jako dobrovolná zdravotní sestra a lékárenská laborantka v místní nemocnici pro raněné vojáky. Získala znalosti při práci s jedy a využila je ve své budoucí detektivní tvorbě.
První román s názvem Záhada na zámku Styles vydala v roce 1920 a představila v něm soukromého detektiva Hercule Poirota. Vybavila ho šedými buňkami mozkovými, velice čilými, parádním knírem, noblesou a obdivuhodnou inteligencí. Dopřávala mu navštěvovat luxusní restaurace a dvakrát se zamilovat. Odmítal jíst různě velká vajíčka a nepravidelně tvarovaný chléb. Při vyšetřování vražd musel dbát na systém, logiku a pořádek. Ve filmové i televizní podobě jej ponejvíce ztvárnil David Suchet. V románu Opona: Poslední případ Hercule Poirota (1975) jej nechala zemřít. Noviny New York Times otiskly dokonce jeho nekrolog. Přivedla na detektivní scénu i slečnu Jane Marplovou, Tommyho a Pentličku.
Když jí zemřela matka (1926), kterou velice milovala, prožívala ještě nečekanou manželskou krizi a nervově se zhroutila. Počátkem prosince zmizela a byla jedenáct dní nezvěstná. Změnila svůj vzhled a pod jménem Theresa Neelová se ubytovala v hotelu Hydro ve městě Harrogate. (Neelová bylo příjmení manželovy milenky). Odmítala o svých pohnutkách cokoliv veřejnosti sdělovat. Odůvodňovala to pouze náhlým onemocněním amnézií, přechodnou ztrátou paměti. Snažila se manželství zachovat, avšak bezvýsledně. Po dvou letech se rozvedli.
V té době byla již zavedená autorka, finančně nezávislá. Během pobytu na Kanárských ostrovech s dcerou Rosalindou napsala převážnou část knihy Záhada Modrého vlaku. Dobře se prodávala, ale nebyla na ni hrdá, jak uvedla ve svém životopisu.
Vydala se také do Bagdádu a zaujaly ji vykopávky v Uru. Při opětovné návštěvě v roce 1930 se seznámila s architektem a archeologem Maxem Mallowanem, posléze svým druhým manželem, který byl o čtrnáct let mladší. Velký věkový rozdíl měla údajně okomentovat takto: „Mít za manžela archeologa má jednu obrovskou výhodu. Čím jste starší, tím jste pro něj zajímavější.“ Ale nikdy to neřekla. Novinář-vtipálek pouze tím výrokem osvěžil svůj text.
V období II. světové války znovu ochotně pracovala jako dobrovolnice ve výdejně léků.
Uvádí se, že za svého života napsala 66 detektivních románů, například Vražda v Orient-expresu, Vraždy podle abecedy, Smrt na Nilu, Vražda Rogera Ackroyda, Schůzka se smrtí a další. Staly se námětem televizních seriálů a filmů. V oblibě měla detektivkuHadí doupě. Nejdéle hranou divadelní hrou se stala Past na myši. Je stálicí v repertoáru divadel po celém světě. Na dotaz, čemu přičítá tak velký úspěch, odpověděla: „Štěstí! Přijdou si v ní na své lidé všech věkových skupin i zálib. Vyvolává smích i napětí.“
Na svém spisovatelském kontě má také čtrnáct povídkových knih. U šesti romantických příběhů používala pseudonym Mary Westmacott. Velice čtivý je Vlastní životopis. Začala ho psát v roce 1950 a dokončila o patnáct let později. Na závěr uvedla: „Jsem spokojená. Udělala jsem, co jsem chtěla. Buď Bohu dík za dobrý život a všechnu lásku, jíž jsem byla obdařena.“
Nepotrpěla si na přílišnou publicitu, snažila se být v ústraní. Zpočátku psala své knihy na psacím stroji sama, později zaměstnávala sekretářku.
Po celý život nacházela Agatha Christie potěšení v hudbě, hrála na klavír a zpívala si ve svém pokoji pro radost nebo účinkovala na domácích oslavách. Také hodně cestovala. Dalším jejím koníčkem byla již od mládí matematika. S oblibou kupovala starší domy, nechala je opravit a poté pronajímala či výhodně prodala. V Londýně jich měla před druhou světovou válkou osm. Stala se majitelkou morrise, auta s dlouhatánským nosem, jak je pojmenovala. Ráda v něm jezdila. V životopisu přiznává, že problém jí dělala gramatika. Nade vše milovala nejrůznější dětské hříčky, básničky či lidové písničky. Jednu použila jako námět románu Deset malých černoušků, který se stal nejprodávanější detektivkou. Přetvořila ho rovněž do divadelní i filmové podoby. Rozhodla se psát pak scénáře sama, neboť k přepracování svých románů scénáristy měla časté připomínky a výhrady.
Prodalo se přes dvě miliardy výtisků jejích knih. Patří ke klasikům světového detektivního žánru.
Zemřela 12. ledna 1976 ve svém domě ve Wallingfordu, pochována je v Cholsey. V příštím roce uplyne 130 let od jejího narození.
Obě dámy si dopisovaly šestnáct let. Lady Agatha psala dvakrát ročně a na Vánoce. Paní Olga na oplátku častěji. V dopisech se svěřují, co je nového v rodinách i osobním životě.
Zalistujme v některých. „Je to báječný svět. Rakety létají na Měsíc a k Venuši…. V roce 1911 jsem prvně letěla v aeroplánu a oběma rukama si držela klobouk,“ prozradila na sebe lady Agatha. A vyznala se, že nejvíce jí záleží na pokojném a šťastném životě v rodině. Jako P. S. v dalším připsala: „Dnes jsem na obědě u královny.“ O svých detektivních příbězích se vyjádřila takto: „Jsou to pokračovatelé starých klasických her, dokládají, jak je zdoláno zlo a vítězí dobro.“
Když byl královnou lady Agathě udělen titul Dáma britského impéria, paní Simonová ji v dopise z 1.2. 1971 k tomu pogratulovala a dodala: „Udělala jste tolik pro Vaši zemi. Dozvěděli jsme se od Vás hodně o Anglii, kterou nikdy neuvidíme, o lidské povaze a další věci. Anglie se tak stala v našich myslích ne zemi slavných králů nebo politiků, ale zemi Charlese Dickense, Johna Galsworthyho, Agathy Christie a Williama Shakespeara.“ A jako dárek na památku věnovala panenku v českém kroji.
Do knihy Halloween Party (v českém překladu uváděné pod názvem Viděla jsem vraždu) vymyslela lady Agatha postavu inspirovanou českou paní učitelkou, s níž si dopisuje. Pojmenovala ji Olga Seminová a je au pair v anglické rodině.
U svého vydavatele zařídila, aby vždy před Vánocemi paní Olze zaslal novou knihu. A také ty, které ještě od ní nemá.
Když lady Agatha už nemohla sama napsat koncem roku 1975 vánoční přání, udělal to jejím jménem manžel Max Mallowan. V lednu 1976 zemřela. Paní Simonová se v kondolenci vyjádřila, jak jí chybí a má pocit, že nikdy neodešla. „Jako autorka i jako člověk zůstane Agatha Christie pro mne jedinečnou osobností. Milovala život a jen málokdo dokázal mít ze života tak náruživé a všestranné potěšení. Z jejích knih je cítit laskavost a touha po spravedlnosti.“
Sir Max paní Olze odpověděl: „Drahá paní Simonová, děkuji Vám za dlouhý dopis vyjadřující soucit a obdiv k mé milované manželce, která si Vás vážila s neobyčejnou úctou a něžností, i když jste se s ní nikdy nesetkala. Byla to skutečně úžasná osoba a pro svět bude žít dál prostřednictvím svých knížek.“
V roce 2015 navštívila dcera paní Simonové Eva Malá s Martinem Douchou a předsedkyní Společnosti Agathy Christie Janou Ohnesorg vnuka lady Agathy, který žije ve Walesu a spravuje její pozůstalost. Na jedné archivní složce s dokumenty bylo napsáno spisovatelčinou rukou Ponechat. Jsou v ní všechny dopisy od české učitelky z Husince. Jako bakalářskou práci na DAMU připravuje Martin Doucha dramatizaci této jejich zajímavé korespondence.
Jan Vaněček
Autor je českokrumlovský spisovatel.
Převzato se souhlasem autora z literárního almanachu Listy 2/2019.
Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.