logo-krum-new

Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.

(Také) českokrumlovský spisovatel a lékař Ladislav Ptáček by se letos dožil 110 let

Letos tomu je sto deset let, kdy se v Nymburku narodil MUDr. Ladislav Ptáček. Po maturitě začal studovat na filosofické fakultě v Praze, po roce přešel na medicinu. Z existenčních důvodů studium přerušil a pracoval i jako redaktor v Mazačově nakladatelství. Lékařskou fakultu dokončil v roce 1948. V padesátých letech působil v Českém Krumlově nejprve jako obvodní lékař na poliklinice a poté byl ředitelem ústavu národního zdraví. Bydlel v Kaplické ulici. V roce 1960 se přestěhoval do Českých Budějovic, kde ordinoval v podniku Motor. I nadále se věnoval literární činnosti.

Je autorem psychologických románů a povídek, zejména z lékařského prostředí. Psal do různých novin a časopisů, překládal z ruštiny a byl také autorem písňových textů. Mezi jeho předválečná románová díla patří kupříkladu Boj s vlastní příšerou, což napsal už jako devatenáctiletý, Městečko sebevrahů, Dýka v srdci, Hořký chléb a Člověk v síti – o osudech lékaře v horách. Velice úspěšným byl román V klopě růži – o českém člověku ve vzdálené tundře. Dvoudílný román S andělem v náručí přibližuje čtenáři život mladých lidí v období hospodářské krize. Po válce vydal romány Druhá stráž, jež vyšla třikrát a jednou i v Maďarsku, dále Město pod stany a Komorní kvartet, který měl být zfilmován. Povídková kniha Sanitní vůz byla jeho posledním dílem a k vydání došlo až po jeho smrti. Doktor Ptáček v ní popisuje své zážitky z praxe venkovského lékaře. Je to jeho důstojná literární závěť, životní zpověď. Autorův literární styl je výmluvný, čtivý, byl dobrým pozorovatelem života a osudu svých pacientů. Dokázal dát příběhu formu a náladu. Dokladuje to jeho přemýšlivost a literární profesionalitu. Knihu ilustroval jeho syn Jiří, akademický malíř. Doktor Ptáček zemřel prvního prosince roku 1974 v Českých Budějovicích..

Ve své panychidě napsal: „…I my lékaři máme své blízké, které milujeme, a život nás neušetří ani jediné kapky hořkosti, když je ztrácíme. Tím krutěji, že často vidíme smrt přicházet už z veliké dálky a po špičkách, kdy ostatní lidé ještě žijí z naděje…“

Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel